Proč opustit sociální sítě

Sociální sítě (hlavně Facebook, Twitter a Instagram) jsou nedílnou a neodmyslitelnou součástí našeho moderního života, jde o jakousi pulsující krev doby. Jsou to nástroje, které nám umožňují rychlejší a efektivnější komunikaci než kdykoliv předtím, jsme dostupnější, informovanější a propojenější. A okrást svůj život o všechny tyto nezměrné výhody, které jsou nám nabízeny s dostupností vegetariánského jídla na LFŠ, by byl přinejmenším nesmysl.

Jestli vám přijde, že nadpis článku a první odstavec spolu příliš nekorelují, je vše v pořádku, jestli ne, tak možná hledáte ve všem jiný smysl, než se na první pohled zdá, nebo neumíte číst. Ačkoliv jsem proti sociálním sítím ve značné opozici, s nemalou částí odstavce prakticky nelze nesouhlasit. Přesto mi přijde zarážející, jak široce je podobný názor rozšířen v plném svém znění. Důkazem snad budiž váš souhlasný (byť možná trochu podezíravý) výraz při čtení tohoto odstavce. Jeden článek je velmi malý prostor pro vysvětlení rozdílného pohledu, ale pokusím se udělat, co bude v mých silách.

Proč lidé využívají tyto služby?

Popravdě odpověď neznám. Ale většina z vás by asi argumentovala, podobně jako v úvodu, výhodami, které tyto služby přináší. Také zde může hrát roli fakt, že nebýt na sociálních sítích může v dnešní době snadno navozovat pocit, že o něco přicházím, někde chybím a ostatní zažívají něco beze mě, něco víc (jakkoliv vtipně to v konfrontaci s většinou obsahu na těchto sítích může znít), toto je dle mě velmi rozšířený motiv u lidí, kteří obsah na sociálních sítích spíše pasivně konzumují. Také zde hraje značnou roli jakási smlouva mezi vámi a ostatními uživateli, která zjednodušeně říká: „Sleduj a oceňuj obsah, co tvořím já, a já ti budu oplácet stejnou mincí.“ Podobné smlouvy samozřejmě akceptujeme i v každodenním offline životě, například když jdeme s někým na kafe. Jen s několika výraznými rozdíly, ze kterých vyjmenuju 4: 1) offline musíme mnohem více promyslet, co říkáme, jelikož je pravděpodobné, že ukazovat spolusedícímu fotky obědů a outfitů z posilovny za poslední čtvrt rok, by velmi rychle způsobilo naši osamělost za kavárenským stolkem 2) musíme čelit reálným emocím a situacím (trapné mlčení, jsme nudní, spolusedící je na fb a neposlouchá nás, …) 3) musíme být duchem přítomní a opravdu naslouchat, chceme-li, aby z konverzace něco vzešlo 4) mluvíme jen k jednomu člověku, případně skupině. Zatímco na jednoho uživatele Twitteru připadá v průměru 208 followerů. A mluvit k 208 lidem už vytváří zhruba 208x větší pocit vlastní důležitosti a zodpovědnosti než mluvit například k tomu jednomu/hrstce v kavárně či kdekoliv jinde. Bohužel však rádi ignorujeme fakt, že absolutně nejde o stejný typ komunikace a stále živíme iluzi toho, že například naše tweety někoho opravdu zajímají! I když je tento pocit velmi opojný, lidé vás opravdu (až na hrstku) sledují čistě jen z důvodu již zmíněné smlouvy, známosti, nebo čiré nudy (zkuste si například vypsat uživatele, jejichž tweety byste chtěli posílat na dlouhou offline dovolenou za cenu 5kč/tweet a porovnejte toto číslo s počtem lidí, které sledujete (tweet lze libovolně zaměnit za fotku, status na fb, nebo cokoliv jiného). A budete-li někdy připraveni na depresi, nebo se jen budete chtít ze zvědavosti přiblížit trochu více dnu, položte si tuto otázku i obráceně, případně se zeptejte, jak by se změnil obsah, co sdílíte, kdybyste museli za zveřejnění příspěvku platit nějakou směšnou částku, například 1 Kč.

Dalším důvodem proč lidé používají tyto sítě, by mohla být zábava. Jakkoliv nechci popírat vtipný obsah, který jsou sociální sítě schopny vygenerovat, z porovnání času strávených na nich se zábavou, kterou zde zažijeme, mi jejich užívání připadá asi podobně zábavné jako čekání na vlak u krajnice dálnice. Přemýšleli jste například někdy nad tím, jak by vás bavil film, jehož scénář by byl napsán na základě obsahu, který lze najít na vašem účtu na jedné ze sociálních sítích? Rozhodně se dá dle mého předpokládat, že kdyby půlka pirátsky dostupných filmů byla zaměněna za tento film, počet pirátských stažených snímků, by klesl minimálně o polovinu.

Další dvě věci, respektive iluze, které mohou lidi k těmto sítím lepit, jsou tyto: za prvé, jde o iluzi důležitosti, která pramení z jednoduchého faktu, že jakmile něco vidíme vícekrát (v případě sociálních sítí hooodně vícekrát), začíná nám to připadat automaticky důležité v podstatě úplně nezávisle na jakési objektivní důležitostí. Také existuje tzv. iluze vystavení, která říká, že když něco opakovaně vidíme, automaticky se nám to začne líbit (stejně jako iluze důležitosti funguje jen v případě, že nemáme k objektu už předem výraznou averzi). Takže je možné, že fakt, že už jste viděli tisíce postů, způsobil, že vám teď připadá důležité tyto posty nadále sledovat a také se vám obecně líbí, aniž byste možná věděli úplně proč. Také jsme přirozeně spíše líní přemýšlet a jakýsi náš intuitivní systém způsobí, že místo abychom si položili otázku, zda vůbec používat Facebook, si položíme otázku jednodušší a to např. zda je na jeho používání něco příjemného, a tuto odpověď „ano” je pak velmi lehké zaměnit za „ano” na původní složitou otázku. Závislost by jako důvod užívání také neměla být opomenuta (nezapomínejme, že popření je prvním stádiem!). A jak trefně prohlásil americký spisovatel George Packer: „Twitter is crack for social addicts.“

Proč tyto služby nemít?

Smysl života je jinde. Každý máme nějaké cíle a přání a volíme rozličné způsoby a cesty k jejich realizování. Například hodně lidí považuje Facebook za něco, co jim umožňuje žít výrazně lepší sociální život a být v bližším a silnějším kontaktu s přáteli. Jak však popisuje C.Newport v knize Deep Work, máme-li například za cíl: mít blízké přátele a budovat s nimi smysluplný vztah, přijdeme k závěru, že primárně k dosažení tohoto cíle Facebook vůbec nepotřebujeme. Když bychom se totiž pokusili určit činnosti, které by nás mohly k tomuto cíli dovést, byly by to pravděpodobně tyto: 1) trávit společně čas, zažívat společné věci (večeře, zápas, kino…) a budovat vzájemnou důvěru a 2) reálně tu pro tyto přátele být, když jsme potřeba a poskytnout jim oporu a pomoc. A Facebook nám výrazně nepomůže ani v jednom z výše zmíněných, čili co se týká vytváření smysluplných přátelství, jeví se z této perspektivy naprosto postradatelným (rozdíl může třeba nastat, když jste někde nový/á a máte cíl poznat co nejjednodušeji a nejrychleji co nejvíce lidí)

Dále Newport upozorňuje na skutečnost, že sociální sítě jsou vlastně nástroje, které vytvořily firmy za účelem zisku a které umožňují lidem provádět a dosahovat určitých věcí, a je jen na nás, zda budeme tyto nástroje používat či nikoliv. Problémem je, jak komicky špatný přístup máme k vybírání nástrojů, které v životě používáme. Jelikož neefektivita ve volném čase je velmi dobře maskována a není zde nic, co by nás nutilo ke kritickému výběru těchto nástrojů. Na rozdíl od lidí, kteří mají výběrem nástrojů podmíněné živobytí. Newport ukazuje působivý příklad farmáře Forrestra Pritcharda, který se kdysi stal novým ředitelem farmy Smith Meadow a první krok, který Pritchard po přebrání farmy provedl, byl ten, že prodal stroj na výrobu balíků slámy, která sloužila jako krmivo pro zvířata na farmě. A začal slámu pro farmu výhradně kupovat, jelikož tak ušetří za benzín a údržbu stroje, může čas ušetřený touto prací věnovat práci jiné, neničí zemědělskou půdu několikatunovým traktorem, který má v závěsu ještě obrovsky těžký stroj, a investice do slámy je ještě dvojitá, jelikož investuje jak do svalstva a proteinu svých zvířat, tak přeneseně do organického hnojení svého pole. Není asi překvapením, že toto rozhodnutí se ukázalo pro farmu výhodným. Farmáři musí chtít docílit co nejlepší efektivity, aby přežili, byli konkurenceschopní a prosperovali, proto vybírají prostředky a nástroje velmi pečlivě. A spokojit se s přístupem jakékoliv výhody (jak to tak strašně rádi činíme při výběru nástrojů v běžném životě obzvláště pak ve volném čase) je pro ně nemyslitelné.

Například kdybychom použili logiku: přes Facebook můžu efektivně komunikovat a můžu být v kontaktu s lidmi, se kterými se nevídám a kteří žijí jinde, vypadalo by to asi takto: Forrestr Pritchard by měl používat stroj na výrobu balíků slámy, jelikož tak nemusí být závislý na dodavatelích, nemusí slámu kupovat, platit náklady za transport atd. Přesto jsme viděli, že prodání stroje byla ekonomicky dobrá volba. Vezměme si tedy z Pritcharda a vůbec všech lidí, kteří jsou nuceni vybírat pečlivě své nástroje, příklad a neptejme se, zda nám určitý nástroj poskytuje nějaké výhody, ale zda jsou tyto výhody dostatečné, abychom nástroj chtěli používat. Nebo jestli je například komunikace s lidmi, které už léta nevídám a píšeme si jen přání k narozeninám, složkou, bez které se můj sociální život klidně obejde.

Newport také připomíná tzv. Paretův princip (také známý jako princip 80/20 nebo Vital Few), který říká, že 80 % výsledku způsobí použití jen 20 % z množiny všech použitých nástrojů (lze aplikovat téměř na cokoliv – 20 % zákazníků tvoří 80 % zisku firmy atd..). Každopádně až na výjimky se dá předpokládat, že například Facebook nebude nikdy v těchto 20 %, na které bychom se měli při dosahování čehokoliv (klidně navazování a udržování přátelství), zaměřit nejvíce.

Co se stane, když sociální sítě přestanu používat?

Pravděpodobně se ze začátku budete ukrutně nudit, ale ne z důvodu, že by nebylo kolem dost jiné zábavy, ale z důvodu že vám bude nejspíše chvíli trvat, než tyto nové způsoby objevíte. Druhým faktorem je, že SS zapříčinily, že jste skoro zapomněli, co to nuda je, lidé se přestali nudit, jelikož ve valné většině situací, které by dříve nudu skýtaly, vytáhneme sluchátka nebo smartphone, čímž prodělá jakákoliv potenciální nuda okamžitý potrat. Každopádně nudit se je stejně tak přínosné jako opomíjené, jelikož vám v podstatě nezbývá nic jiného než přemýšlet, nebo nechat volně plynout myšlenky. Mám také pocit, že věc, kterou sociální sítě dělají, je, že život ohromným způsobem rozmělňují, a to především život sociální. Uvidíte, jak se zintenzivní a promění váš způsob komunikace s lidmi, když místo toho, abyste napsali každou myšlenku 5 vteřin po tom, co vás napadne, budete tuto myšlenku nosit v hlavě, přemítat nad ní a sdělíte ji až při setkání, případně bude-li velmi naléhavá a zajímavá, podělíte se o ní například e-mailem. Nestanete se jen přemýšlivějšími a kritičtějšími (díky nudě a nutnosti být se svými myšlenkami delší dobu sám), ale také mnohem produktivnějšími, jelikož když se vám, nebude chtít například učit, nebudete moci do omrzení scrollovat Instagram, ale budete si muset najít cokoliv, co je pro vás příjemnější než učení se nesmyslného předmětu, ať už to bude čtení, uklízení nebo vaření (takže z činností, které u vás dříve pravděpodobně vyvolávaly prokrastinaci, se najednou stane objekt prokrastinace samotné). Samozřejmě musíte chtít, v případě že vyměníte sociální sítě za Youtube nebo Buzzfeed, je to, jako byste místo KFC začali navštěvovat McDonald.

Uvolní se vám také nemalé množství willpower (kterou definoval Jay Baumeister jako omezenou nádrž, z které se čerpá vždy, když se musíme přemáhat, respektive udělat něco, co vyžaduje námahu ať už fyzickou, či psychickou). Najednou totiž nebudete muset využívat tuto striktně omezenou willpower, abyste odolali pokušení znova zapnout sociální síť a proscrollovat zeď (kterou nebudete mít), a budete ji moci využít úplně jiným směrem (budete-li chtít).

Také vystoupíte ze sociální bubliny, kterou sociální sítě z podstaty vytváří a budete mít možná trochu méně sdílený pohled na svět a věci kolem sebe. (Existuje i tzv. iluze pravdivosti, která říká, že když vidíme nějaký názor/tvrzení vícekrát, začne nám připadat správný/pravdivý.) Zkombinujeme-li tedy obrovské množství opravdu volného času, který vám přibude s odstraněním největšího útočiště prokrastinace, myslím, že nám zákonitě vyjde potenciál, jehož naplněním byste mohli dokázat a zažít věci, o kterých se vám doposud ani nesnilo.

Minimálně to zkuste a po měsíci si položte otázku, zda by byl ten měsíc se sociálními sítěmi prožitý lépe a zda jste někomu na těchto sociálních sítích reálně chyběli. Odpovědi nechť jsou vodítkem pro váš další postup.