Strnutí, nejprve strnutí. Potom nás jako had začne ovinovat kabát studu a zklamání, do kterého se chceme schovat co nejhlouběji. Po nějaké době tento pocit přejde, a zůstane jen hořká pachuť zklamání.
Ne vždy je nám však dopřáno prožít si chvíle sebeobviňování a podceňování v luxusu samoty. Většinou se při zažívání neúspěchu nacházíme pod košatým stromem „soucitných a chápavých slov“ lidí okolo, přičemž jednotlivé větve stromu zpravidla tvoří fráze jako: Uvidíš příště to vyjde… svět se nezboří… to se hold stává… atd. Asi není příliš třeba zdůrazňovat, že tyto útěchy vítáme jako promrzlí a vyhladovělí polárníci, čekající na záchranu, ochlazení o 4 °C a novou, hutnou sněhovou nadílku.
Je nám zkurveně jasné, že: svět se nezboří, nicméně tento fakt je nám k dobru jako znalost antické literatury při ruletě. Čili nijak zvlášť…
Svůj neúspěch si bereme k srdci. Věnovali jsme dané věci čas i úsilí a výsledkem byl neúspěch. Nejde ani tak o to, že nevyšla daná věc, jde o to, že jsme jaksi nevyšli my. Nezklamal náš konečný výtvor nýbrž naše schopnosti, cosi hluboce osobního a individuálního, které k danému výtvoru vedly. To že naše dítě neuspělo, jako by implikovalo něco o genetické informaci, kterou jsme dítěti předali.
Ve své schopnosti, po prožitém neúspěchu, věříme asi jako pornoherečka měsíc starým testům svého partnera do scény. A tak to pravděpodobně bude až do doby, než myšlenky na daný neúspěch překryje náš milosrdný sebe-uzdravující systém jako sníh zabahněné vřesoviště… Budeme-li pak obzvláště šťastní, může se nám podařit sehnat záplatu ve formě nového úspěchu, nebo záplatu trochu temnější a prchavější v podobě neúspěchu někoho jiného a nám podobného.
Byť jsou naše reakce na neúspěch rozmanité stejně jako my sami, ponoříme-li ruce hluboko do odpudivého, bahnitého vřídla, možná nahmatáme společný, většinově sjednocující princip, a to existenci nepříjemného a potupného pocitu, který v nás neúspěchy vyvolávají. Tento sjednocující princip pak jako žíravina leptá jedince i celky, a ne vždy se z toho dotyčný vzpamatuje. Proč tomu tak však je?
Vliv společnosti
Do začátku si pojďme zašťourat kritickým klackem v oku společnosti. Rozhodně má na věci lví podíl, který nám však, díky tendenci uvažovat v rovině jednotlivců, může být poměrně dobře skryt.
Společenský hřích, který je nejvíc zodpovědný za náš leptavý a zničující přístup k neúspěchům, je naše víra v lineární vztah mezi vynaloženým úsilím a dosaženými výsledky.
Tuto nesmyslnou víru v linearitu pak popisuje například, spisovatel a filozof, Alain de Botton, který říká, že “Schopnost vydělávat peníze je v naší společnosti oceňována jako důkaz přítomnosti minimálně těchto čtyř dovedností: kreativity, odvahy, inteligence a výdrže.”. V případě úspěchu, tomu bude velmi podobně. Nebezpečí tohoto pohledu je pak v tom, že můžeme lehce získat dojem, že neúspěšný člověk některou, nebo vůbec žádnou, z těchto vlastností nemá.
Toto vnímání neúspěchu a víra v nesmyslný koncept: každý má co si zaslouží, je pak v podstatě jádrem celého problému.
Nemyslím si, že jsme však jako Češi nějakou výjimkou, a naopak se domnívám, že většině obyvatel starého kontinentu, by mohlo být toto vnímání neúspěchu povědomé jako pracovníkovi MC Donalds vůně fritézy.
Hlavní slabinou tohoto konceptu je skutečnost, že naprosto zanedbává roli štěstí, která je, hm… nezanedbatelná! Pominout roli štěstí v kontextu úspěchu je jako pominout nevěstu v kontextu svatebního obřadu. Byť se lidem v tomto opomíjení nadmíru daří.
Tato slepá skvrna na sítnici společnosti pak roste především díky ideologii úspěchu, která nás neustále obklopuje. Tato ideologie sestává z úspěšných lidí, kteří připisují svůj úspěch výhradně svým schopnostem, a média jim dávají prostor se, v tomto duchu, prezentovat. Samozřejmě neslýcháme příliš často, že by nějaký vrcholný podnikatel nebo politik prohlašoval věci jako: Měl jsem obrovské štěstí, protože spousta schopnějších a chytřejších lidí než já, nedosáhla nikdy podobného úspěchu, zato věta jako ačkoliv jsem nebyl nejchytřejší a nejschopnější svou pílí a snahou jsem se nad ostatní vypracoval ohraničuje asi nejeden mind-set úspěšných. Připočteme-li k tomu ještě fakt, na který upozorňuje vytrvale například Nicholas Taleb a to, že snaživé, cílevědomé lidi s vůlí riskovat, kteří však neskončili jako úspěšní podnikatelé, nýbrž jako ztroskotaní odpadlíci, nikdo do televize nepozve, je velmi těžké přes onu slepou skvrnu prohlédnout.
Tato napohled nevinná chyba v naší percepci může mít naprosto fatální důsledky. Je to totiž jako bychom obdivovali vojáky, kteří se vrátili z bitvy, ale ignorovali, respektive takřka opovrhovali těmi, kteří se z bitvy nevrátili a padli do zajetí/zemřeli.
Reálně by asi těžko kdo řekl, že vojáci, co se nevrátili, byli méně schopní nebo cílevědomí… Obdivujeme jednoduše všechny, kteří měli dostatek odvahy, aby se vydali do boje, protože jsme si vědomi role náhody, která je v tomto kontextu zničující ale rozhodující. (Pokud samozřejmě zrovna nejste Rambo nebo Arnold…)
Nicméně v běžném životě nám právě ona ideologie říká, že ti vojáci, kteří v boji neuspěli, neuspěli díky lenosti a svým (ne)schopnostem. Naproti tomu lidé úspěšní jsou médii prezentováni jako hrdinové, kteří dostali jen to, co si zaslouží. Dokud si však neuvědomíme tento bizarní paradox, nejen že neúspěch pro nás bude stále stejně ničivý, ale to, co nás bude lámat ještě víc, je iluze toho, že je za každou cenu zasloužený.
Ačkoliv je pro nás toto lineární vnímání světa poměrně intuitivní, existuje elegantní způsob, jak tuto skořepinu narušit. Psychologie mluví o tzv. optimistickém explanačním stylu, který spočívá v tom, že lidé připisují své úspěchy schopnostem a píli a neúspěchy náhodě, okolnostem, vlivu ostatních apod. Když si pak jednoduchou logikou uvědomíme, že takto neuvažujeme jen my ale i ostatní, jsme jen krůček od toho, abychom z této obecné, logické úvahy induktivně extrahovali závěr, který nám může pomoct napravit naše uvažování. Jednoduše můžeme prohlédnout zkreslení, kterým trpíme, tak, že si ho uvědomíme u ostatních, uvědomíme si, že jsme jako oni, a začneme si dávat pozor na situace v kterých se dané zkreslení vyskytuje.
Neříkám, že nemůžeme naklonit váhy štěstí v náš prospěch snahou, cílevědomostí a vytrvalostí. Ale slovo naklonit je v tomto případě klíčové! A odemyká nám dveře do světa, kde balancujeme a jsme hračkami vrtkavé štěstěny, nikoliv do světa, kde je každý investor bohatý díky své „brilantní analýze“ a každý hráč rulety naživu díky své „vždy správné“ intuici v žaludku.
Nechci ani říct, že nemá smysl se o úspěch snažit, nebo že by většina neúspěchů opravdu nebyla způsobena věcmi, které mohli daní lidé ovlivnit. Jen chci říct, že faktor štěstí je nezanedbatelný. A pohybujeme se na velmi tenkém ledě, přistupujeme-li k úspěšným lidem jako by byl úspěch zaslouženým výsledkem jejich snahy a k neúspěšným, jako by byl neúspěch zasloužilým výsledkem jejich (ne)schopností. Bohužel však lidé, pod kterými tento „tenký led“ praskl, nám toho už moc z černých hlubin zapomnění nepovědí…
Proč neúspěchy bolí víc než kdy dřív
1. Úspěch nás neustále obklopuje. Útočí na nás skrz média, sociální sítě, internet… Jeho všudypřítomnost pak může pro neúspěšné jedince působit jako zrcadlo, které odráží paprsky jejich neúspěchů a tímto odrazem jim nemilosrdně vypaluje oči, sebevědomí a představu vlastní hodnoty. Ale co hlavně, úspěch se díky těmto mechanismům čím dál víc pokládá za standartní stav. Následkem čehož neúspěch není brán čistě jako možný výsledek snahy nebo rizikové činnosti (což je vlastně každá), ale jako odchýlení se od normálu!
2. Globalizaci vděčíme za coca-colu v regálu místní Jednoty, a možnost objednávat si všechny možné nezbytnosti z internetu při troše snahy za cenu, kterou bychom v naších luzích a hájích dali jen za poštovné (zde taky působí blahodárně ve smyslu, že nevidíme podmínky, ve kterých dané věci vznikají, a tudíž se nám radost z nákupu ničím nekalí).V kontextu úspěchu, je však role globalizace kontroverzní. Ačkoliv díky internetu mají takřka všichni šanci zazářit a úspěšní lidé mají opravdu možnost svým jasem oslepit mnohem více lidí, vytvořilo se jedno obrovské globální smetiště, které je často jediným místem „opravdových úspěchů“. Problém je v tom, že se zde může prosadit jen určitý počet kohoutů.Je sice skvělé, že jste nejlepší grafik, novinář, nebo finanční poradce ve svém městě nebo dokonce zemi. To vás však v podstatě jen kvalifikuje poměřovat se s lidmi z ostatních měst, států a kontinentů. Takže na konci dne, bude procentuálně oněch potenciálních „vítězů“ vzhledem k poli účastníků menší než kdy v historii, a do budoucna se bude tento efekt jen stupňovat.Toto následně vede k postupnému zvyšování nároků definice „opravdových úspěchů“ a „obvyklé úspěchy“ už lidé nebudou vnímat jako něco obdivuhodného z důvodu, že už nemají jako referenční bod jen sami sebe, ale existuje i onen referenční bod globální.Naštěstí pořád existuje závist, která může fungovat jako lakmusový papírek, a může vás hřát, že jakmile vám lidé závidí, pravděpodobně jste nějakého úspěchu dosáhli. Ale jelikož stále víte o globálních úspěších lidí, co se věnují tomu, co vy, tak vás tato berlička pravděpodobně spíše jen nahrbí a zkyselí.
3. Co je úspěchem a co neúspěchem obrovsky záleží na okolí a společnosti ve které žijeme. Neúspěch brutálně ničí náš obraz ve společnosti a jestli většina lidí lpí na něčem kromě života, dost možná to bude právě na společenském statusu.Pryč jsou doby, kdy byl status určován bohem, nebo „schopností se narodit“. Dnes je status určován především úspěchy, schopnostmi a majetkem, což jsou všechno věci, na které může mít člověk svými činy vliv. Ačkoliv zdaleka ne tak lineární, jak si většina lidí myslí.Status je pro nás tím, čím je pro cukrárnu její výloha, a každý náš neúspěch je pak v této výloze zkaženým dortem. Což obrazu našeho podniku přispívá jako alkohol soudnosti. O sebevědomí a pocitu vlastní hodnotě (radši) nemluvě.
A co kurva s tím?!
Zatím jsem se pokusil přiblížit, proč neúspěchy nesnášíme a proč se jich bojíme jako většina českých restaurací návštěvy Zdeňka Pohlreicha. Teď se naopak pokusím vysvětlit, proč je začít milovat a vyhledávat. Jsou to totiž právě neúspěchy, z kterých nejvíc rosteme a dlouhodobě prosperujeme.
Kdybych měl parafrázovat Ryana Holidaye: Když se zeptáte lidí, co pro ně byla nejdůležitější zkušenost v životě, pravděpodobně to bude nějaký neúspěch, nějaké tvrdé, bolestivě vykoupené ponaučení. Lidem však většinou zabere hrozně moc času, než si uvědomí důležitost oné situace, resp. zkušenosti kterou díky dané události získali. Paradoxem je, že tato ponaučení z těžkých a nepříznivých situací pak mají na náš život většinou obrovsky pozitivní dopad.
Když změníme svůj přístup k neúspěchům, a přestaneme je brát jako čistě negativní záležitost, nejen že se nám rapidně sníží časová propast mezi prožitím a vyvozením/pochopením patřičného významu prožitého, ale díky našemu chápání neúspěchu budeme k onomu generování významu neúspěchu mnohem citlivější, a tudíž si budeme důležitá ponaučení, i z běžných situací, odnášet mnohem častěji.
Mark Manson pak upozorňuje na další věc, která se stane, když člověk redefinuje svůj přístup k neúspěchům. Stane se NEZASTAVITELNÝM. Nikoliv však nějak abstraktně. Když většinu lidí odrazuje neúspěch, kdežto pro vás je palivem pro posun vpřed a nejcennějším, byť kontra intuitivním, zdrojem ponaučení a cenných lekcí, rapidně se sníží množství věcí ve vašem životě, které by vám mohly jebat dušu.
V tomto duchu Seneca jednou prohlásil: Úspěšný člověk dokáže dát událostem svou vlastní barvu… vše, co se mu přihodí, obrátí ku svému prospěchu. A to je přesně ono. O tom, co je pro nás pozitivní a negativní si v zásadě rozhodujeme sami, byť nám to tak nemusí vždy připadat. A rozhodnutí, že neúspěchy nejsou negativní, může být jedno z nejdůležitějších a nejcennějších v našem životě.
Nicméně změnit přístup k neúspěchům patří rozhodně k úkolům ze škatulky: „lehčeji se řekne, než udělá“. Měnění postoje v takové věci, může být podobně náročné jako přesvědčovat vaše prarodiče o svých politických názorech, o tom že marihuana není droga, nebo že chlast má na váš
Proto se v druhé části tohoto článku podíváme na konkrétní cesty, jak se o změnu pokusit, respektive jak se o ní různí zajímaví a chytří lidé pokoušeli a pokou
