Běh v extrémní nadmořské výšce, zdravotní komplikace během příprav i před samotným startem, a přesto v cíli s bronzovou medailí na krku. Naše ambasadorka Adéla se podělila o svou zkušenost s jedním z nejtěžších a nejvýše položených maratonů na světě – Everest Marathonem. Závodem, který začíná dávno před startem a končí hluboko v srdci. Její příběh ukazuje, co všechno je možné, když se spojí trénink, odvaha a pokora. Přečtěte si, jak probíhaly přípravy až do samostatného startu, na jakou výbavu pro tento závod vsadila a taky, co si z celého Everest Marathonu odnáší.
Odlet do Nepálu a aklimatizace před závodem
Everest Marathon je jedním z nejtěžších a nejvýše položených maratonů na světě. Tento unikátní závod se každoročně koná v oblasti Mount Everestu v Nepálu, a přitahuje běžce z celého světa. Závod nabízí 3 distance: 21,1 km, 42,2 km a 70 km. Já zvolila mou nejoblíbenější distanc a tou byl marathon.
Ačkoli se závod konal 29. 5. 2025, naše dobrodružství započalo již 16. 5., kdy jsme přiletěli do Nepálu a o den později jsme pak přelétali do Lukly. Z Lukly jsme zahájili standartní track do Everest base campu. Cílem tracku je co nejlepší aklimatizace na nadmořskou výšku.
Před zahájením samotného tracku jsem si představovala, že po večerech budu chodit klusat krátké distance. Během tracku mi rychle došlo, že nejdůležitější je šetření vlastní energie. Člověk je ve vysoké nadmořské výšce lehce unavitelný a tělo musí pracovat na 200 %. Každý den byl tedy podobný. Jíst, pomalu chodit a spát. Dokola a dokola.
Do Everest base campu jsme dorazili 27. 5., kde jsme 2 dny před samotným závodem zůstávali ve stanech a odpočívali.
Den před startem jsem onemocněla střevní infekcí a lékařem mi byly nasazeny antibiotika a léky na tlumení horečky. Prognóza lékaře zněla, že budu ráda, pokud vůbec zvládnu dojít do Namche bazar (cíl). Pouze dojdu, bez běhu.
Na startovní čáře
Já se do rána stabilizovala a s minimálním očekáváním jsem se vydala na trať. První půlku jsem se snažila opravdu neplýtvat s energií. Samotná náročnost běhu nad 4500 m.n.m je neopsatelná. Člověk je zadýchaný jako u intervalového tréninku i přes to, že se pohybuje lehkým klusem. Po 21.km jsem věděla, že jsem předběhla velké množství žen a že je šance na slušné umístění.
Snažila jsem se držet stabilní tempo. Posledních 10 km přišlo 1080 výškových nahoru a tempo šlo rapidně dolů. I přes to se mi podařilo doběhnout pro bronz v kategorii mezinárodní ženy. Po doběhu jsem o umístění vůbec nevěděla, upozornila mě až kamarádka z UK, že jsem třetí. Bylo to něco nepopsatelného a nečekaného. Cíl byl pouze dokončit.
Náročnost Everest Marathonu
Sama bych řekla, že pro tento závod je klíčová výšková adaptace, fyzická průprava, ale především mentální odolnost. Po technické stránce vnímám Everest Marathon jako jednodušší, v porovnáním třeba s traily v Beskydech, především v technických parametrech. Seběhy na EM vizuálně působí náročně, ale v praxi to není nic hrozného. Pro nás je příprava samozřejmě velice náročná z důvodu absence vysokých hor.
Organizace závodu a jeho energie
Závod je prvotřídně připraven! Od prvního do posledního dne jsem nenašla jedinou chybičku ani výtku. Skvělé občerstvovačky s lékařským dohledem. V případě, že si někdo vyžádal něco speciálního, vždy bylo maximálně vyhověno. Nepálci byli nejvřelejší a nejsrdečnější lidé, které jsem kdy potkala. Stejně tak i účastníci závodu. Když mi nebylo dobře, kolem mého stanu se střídal jeden běžec za druhým, se slovy, že mě zítra dostanou do cíle.
“Everest Marathon je hlavně o zážitcích, respektu a o přátelství. Nikde jsem nic podobného nikdy nezažila.”
Výbava byla sázkou na jistotu
Boty ASICS GEL Trabuco 13 – Neměnila bych! Skvěle přilnuly, vzorek bez známek použití, nohy bez puchýřů.
Loňskou sezónu jsem obouvala předchozí generaci ASICS GEL Trabuco 12, ze kterých jsem byla nadšená. Volba na EM byla tedy jasná – Trabuco 13. I přes to, že jsem boty měla na sobě párkrát, tak jsem věřila že nezklamou. Ve stejných botách jsem šla celý Everest base camp track. Překvapením byla životnost vzorku, čekala jsem, že po EM budou boty v nehezkém stavu a světe div se – přísahám, že jsou jako bez známek používání.
Vesta Salamon ADV Skin 12 – S touto vestou mám opravdu výborné zkušenosti a jinou už nechci!
Vešla se do ní celá předepsaná výbava, která byla opravdu objemná. Vesta krásně sedí, disponuje velkým množstvím kapes a je opravdu objemná. Menší objem vesty bych na tento závod nedoporučovala, jelikož povinná výbava obsahuje nepromokavou bundu, teplejší vrstvu, velmi obsáhlou lékárničku, 2,5l vody, jídlo, telefon, ve vlastním zájmu opalovací krém.
Tričko Salamon Cross Rebel – Na trailové závody, ale i na hike nevolím nic jiného.
Moje sázka na jistotu. Vždy skvěle odvede pot, nezapáchá, je opravdu lehké a rychle schne. Tričko vnímám jako druhou kůži.
Hole Leki Ultratrail FX.One – Mé první běžecké hole, na které nedám dopustit.
Začínajícím běžcům se může zdát pořizovací cena vyšší, ale já je využívám i na tracky i na trailové běhy. Fungovat bez nich už si neumím ani představit. Hole jsou mimořádně lehké a skladné. Nosím je dokonce neustále roztažené a vůbec mi nepřekáží. Jsou pevné a opravdu odolné. Mohu přiznat, že při posledních 10 km na EM jsem je nešetřila a opravdu se do nich opírala celou svou vahou.
Kšiltovka CRAFT Trail – Jediná pokrývka hlavy, kterou při běhu snesu.
Potřebuji mít volnou hlavu a pod touto kšiltovkou se nepaří hlava a necítím horko. Kšiltovka byla součástí povinné výbavy.
Příprava od začátku až do konce
Příprava na EM probíhala 6 měsíců. Snažila jsem se navyšovat objem a běhat především volné, delší běhy, aby si tělo zvykalo na zátěž. Nejsem běžec, který je schopen běhat 400 km měsíčně. Moje tělo zvládá max 300. Snažila jsem se tedy držet kolem 250-300 km/měsíc. Střídala jsem asfalt s terénem a pravidelně se snažila zapojovat kopce. Přípravu jsem zahájila na Madeiře. Občas jsem pak vyjela do Rakouska nebo Krkonoš.
V únoru jsem došla do stádia přetrénování. Ačkoli jsem se cítila relativně dobře, upozornila mne silná bolest paty a následně pak sportovní lékař, který mi na základě vyšší hodnoty krevního tlaku neudělil sportovní prohlídku, která je k registraci na EM potřeba. Výsledkem byla diagnostika syndromu přetrénování. Ano, všichni běžci o něm víme, ale málo kdo si je vědom, že syndrom je na světě. Následovalo tedy volno s absencí běhu. Čekala mne návštěva kardiologie, krevní testy a neustálý kolotoč u lékařů.
V březnu jsem se do tréninku opět vrátila, jen jsem lehce snížila objem a snažila se více vnímat signály mého těla. V dubnu se objem ubíral a běhání už bylo spíše ve formě lehkých a kratších klusů pro radost.
Čtyři týdny před odletem jsme trénovali v hypoxickém stanu. Postupně se navyšovala nadmořská výška. Spánek v hypoxickém stanu je možný, ale pouze do nadmořské výšky 3100 m. n. m., z důvodu bezpečnosti. Poslední týden jsem pak trénovala na cyklo trenažéru s hypoxickou maskou, s postupným navyšováním nadmořské výšky. Nejvýše jsem se dostala do 6300m.
Cítila jsem se unavená a neustále nevyspalá. Ve srovnání se skutečnou nadmořskou výškou je stan opravdu nekomfortní, ale věřím, že hrál klíčovou roli v úspěšné přípravě.
Rady pro zájemce o tuto legrandu a co si z ní odnáším já
Pokud by někoho lákalo zažít atmosféru Everest Marathonu, doporučila bych vše řešit s velkým předstihem, především lékařské prohlídky. Sebemenší odchylka od normy znamená její neudělení a je potřeba s tím počítat. Stejně tak jako se zařizováním očkování atd. Je důležité myslet na to, že závod probíhá v extrémních vysokohorských podmínkách a nepřipravený člověk hazarduje se svým zdravím.
Já bych se do Himalájí ráda v následujících letech vrátila. Je to něco speciálního, co si našlo místo v mém srdci.
Další články ze světa sportovního vybavení
Běžecká kolekce Salomon Dynamic Comfort: Pohodlí bez kompromisů na trailu i silnici
